Něco na té Cameron je

Jedna její (filmová) dcera umírá na leukémii a druhá jí nečekaně odmítne darovat ledvinu, která by ji mohla zachránit. Na první pohled to sice vypadá poněkud sobecky a nesolidárně, ale té mladší, zdravé, se zas tak nemůžeme divit: ve svých 11ti letech si zkrátka uvědomila, že přišla na svět s cílem být „zásobárnou náhradních dílů“ pro svou starší, nemocnou sestru. A najednou si řekla „Dost! Tohle je i můj život!“ – a je připravena domáhat se svých práv i soudní cestou. Čemuž matka Cameron Diaz nerozumí a vůbec se jí to nelíbí. Zato mně se Cameron (asi poprvé) líbí moc, protože dokáže být najednou civilní, bez svých obvyklých klišé. Ale aby nedošlo k omylu: Cameron v tomhle filmu není „ta hlavní“! Těmi jsou obě dívky - Abigail Breslin (oscarová nominace za Little Miss Sunshine) a Sofia Vassilieva, které jsou naprosto senzační!

Umírající dítě, to je samozřejmě ten nejtěžší scénaristický kalibr v přímočarém útoku na divákovy city. A ještě k tomu půvabná Cameron, dvě přemoudřelé holčičky, soudní drama s brilantními obhajobami… takhle věcně by se dal celý film rozebrat a cynicky rozcupovat s tím, že to je hollywoodský kalkul, citové vydírání, atd. - jak to tak dělávají „rozhněvaní mladí muži“ ve filmových blogách (blozích? ). Ale proč bych to dělal? Já se CHCI dívat na film a nehledat v něm chyby, chci si nechat od Nicka Cassavetese vyprávět příběh, jsem rád, že tenhle režisér se na mě nevytahuje svými exhibicemi, ale jen (!) ctí filmové řemeslo a vůbec mi nevadí, že mě přivede tam, kde mě chce mít: k slzám dojetí, stejně jako mě kdysi dostali jeho kolegové u Ceny za něžnost, či u Krajiny stínů.

Takže suma sumarum: zajímavá základní myšlenka, chytře napsaný scénář, přesvědčivé a mile civilní herecké výkony, citlivý výběr písní, zručné režijní vedení - to všechno napomohlo vzniku silného, velmi emotivního filmu, u kterého pláčete, ale za ty slzy se nemusíte stydět, protože nemáte pocit, že z vás někdo udělal hlupáka....